Ředitel

Místo toho, abych teď psala diplomku, mám depku jako kráva. Nechci se mi naprosto nic. Tedy chce se mi jediné – brečet. Ale slzy úlevy nepřichází. Proč? To bych taky ráda věděla. Přitom by stačilo tak málo…aby se ozval, aby mi napsal, že se na mě těší, že se mu po mně stýská. Já chápu, že jsme se poznali, jak jsme se poznali, ale copak mě může jen tak hodit přes palubu? Copak jsem mu něco špatného udělala? Proč se mi neozve? Nejistota je tisíckrát horší než ta nejhorší jistota. Kdybych aspoň věděla, že se mnou už nechce být, že se mě už nechce dotknout, nechce se se mnou zasmát, bavit se, tak ať mi to sakra řekne!!! Připadám si jak blbka, pořád čekám, že ten zatracenej telefon se rozezvučí a přijde mi od něj zpráva, nebo že zavolá. Já vím, že jsem na vedlejší koleji, že má přítelkyni a asi i mimino, ale copak je to tak těžký mi napsat zprávu, že už se se mnou nechce vidět, že má jiné starosti…cokoli?

Ach jo, nejhorší na tom je to, že jsem se do něj zamilovala. Na první pohled. Bohužel. To je fakt paradox. Letos jsem dvěma chlapům řekla, že je nechci a teď se situace obrátila, já jsem najednou zamilovaná jako trám, akorát do toho nesprávnýho chlapa. Zdálo se mi, že to máme stejně, že jsme jeden z druhého naprosto stejně mimo, nedočkaví si říci nové informace o sobě, ale asi jsem se hodně mýlila. Bohužel. Strašně mě to mrzí a bolí. To hlavně. Bolí to jako čert. V sobě mám černou díru plnou smutku a děsivé prázdnoty. Chci ji něčím zadělat, ale nejde to! Chci být zase veselá, chci se smát ze všedního dne, chci si všeho užívat, ale pořád v sobě cítím ten hrozný smutek, samotu a prázdno. Je mi teskno. Ano, to vystihuje můj duševní stav. Teď mi pár slz ukáplo, ale bohužel úleva stále nepřichází. Nevím, jestli mohu ještě čekat, nebo jestli je lepší rovnou se snažit se sžít s tím, že se už neozve a jít dál. Když budu dále doufat, že se ozve, budu chvilkově šťastná, radostná a plná očekávání, ale nakonec mě asi zase přemůže smutek, že to tak není a že se mi neozývá. Pokud se budu snažit pochopit a připustit si, že je konec, ztratím definitivně naději, že se ozve a budu se sžívat se svým smutkem a prázdnotou a půjdu dál.

Vzhledem k tomu, že teď mám hodně náročné období a potřebuji dopsat diplomku, doporučuji si na něj zapomenout. Nebo ne zapomenout, to by byla škoda, protože to, co jsem s ním prožila bylo krásné a jedinečné a na tyto zážitky nechci zapomenout. Bude lepší, když se smířím s tím, že už ho neuvidím, že se naše životní cesty opět rozdělily a já si půjdu dál „po svých“. (teď myslím na to, že jsem se s ním chtěla vídat roky…slíbil mi společný víkend po napsání mé diplomky, odvézt starou skříň do sběru,  slíbil mi,  že se brzy ozve…)

No, ale život není růžový a nic není černé nebo bílé. Když jsem si zkusila představit, jak by to mohlo fungovat, asi by to nebylo zase na tak dlouho. On věčně pryč, já bych na něj čekala a viděla bych na něm starosti, stejně jako teď. Milenecký vztah by byl asi dobrý hlavně jen teď ze začátku, protože moc dobře vidím, jak na něj působím, že se ze mě skoro hned udělá, ani se ho nemusím dotknout! Copak o to, mě to fascinuje, ale na stranu druhou, mám ráda, když mě chlap pořádně ošuká a toho bych se asi od Pavla nedočkala. Jo, dočkala bych se asi toho samého co od Sherlocka, alias zajížďky…5ti minut, haha. Nebo tří? A jeho výbava je taky malá. Tak se sakra nesnaž si vsugerovat, že byl dokonalej!!! Protože není a nebyl!!! Myslí si o tobě, že jsi mladá, nezkušená holka a on proti tobě starej dědek. Copak mu chceš pořád dokazovat, že to tak není? Holka, vezmi rozum do hrsti, prosím, a pochop to, že o tomhle život není!

Máš být spokojená sama se sebou, s tím, co máš a jak to máš, ne lkát nad nějakým chlapem, když jsem do něj zamilovaná.

Sdílení

Leave a Reply