Ředitel, kapitola třetí

Petr ředitel, kapitola třetí

Wow, tak o tomto chlapovi píši již potřetí…to je vážně co říct! Ještě žádnému z nich se nedostalo takové pocty, abych o něm napsala vícekrát než dvakrát. Pavel to privilegium má. A nevím, jestli mohu být ráda. Asi ano. Je to celé zvláštní.

Od ledna, kdy mě k sobě zval na víkend, ať za ním přijedu do Německa a pak se už neozval, uplynulo půl roku. Já se z toho vzpamatovala, říkala jsem si, že na něj konečně můžu zapomenout, ale před týdnem jsem si na něj vzpomněla znovu a něco mi říkalo, ať se mu ozvu, jen tak, že jsem si na něj vzpomněla. Měla jsem takový zvláštní pocit, dala jsem tomu průchod a chvilkově jsem se i těšila, že jsem ho poznala a vzpomněla si, jak mi s ním bylo krásně. Byla jsem jako  zamilovaná holka, které se podlamovaly kolena, kdykoli jsem si vzpomněla na nějaký společný zážitek, nebo na jeho oči, pohlazení, slůvka chvály, …na něj. O to zvláštnější potom bylo, když mi řekl, že moje zpráva mu nepřišla a on se ozval sám od sebe, protože mě chtěl vidět. Už vlastně dva týdny předtím mi chtěl napsat, že bude v Praze, ale teprve teď se k tomu odhodlal, protože už věděl, jaký bude mít přesně program.

V pátek večer jsem se vracela z příjemně stráveného večera z fashion marketu a večeře s kamarádkou, když jsem zjistila, že mi přišla smska od Pavla. Psal, že ví, že se dlouho neozval a ptal se, zda-li přijmu v neděli pozvání na oběd, že by mě opět (častěji) moc rád viděl. Nebudu lhát a řeknu, že mě jeho zpráva úplně pohladila a zahřála. Jak já se na něj těšila! Chtěla jsem si s ním zase povídat, slyšet co všechno se u něj změnilo, jak se celý ten rok měl, cítit jeho ruce ve svých, dívat se mu očí…no páni, já v tom slušně lítám, když to tak barvitě popisuji! Odepsala jsem mu v sobotu ráno a on mi večer odpověděl, že se celý den nemůže dočkat zítřka, aby mě už konečně viděl. To bylo sladké, moc. Ačkoli jsem se na něj tak moc těšila, chvílemi jsem si říkala, jestli se mi to nezdá, jestli to opravdu vyjde a sejdeme se po tak dlouhé době, co jsem si to přála. Prostě co si budeme vykládat, vězela jsem v tom až po uši.

Na setkání jsem se patřičně připravila – dlouho jsem přemýšlela co na sebe, navlnila jsem si vlasy, krásně se nalíčila a už jen čekala až se uvidíme. Abych byla upřímná, tak chvíli předtím jsem to chtěla zrušit, protože se mi vůbec nikam nechtělo. Byla jsem nervózní a nejraději bych byla zalezlá doma. Říkala jsem si, že to není vůbec dobrý nápad se po takové době vidět a že to určitě dopadne špatně.

Měl trochu zpoždění, tak jsem si zalezla do křesla a začetla jsem se do knížky „Tajemství plánu vašeho života“, probralo mě ostré zazvonění zvonku (jak já tohle zvonění nesnáším!). Věděla jsem, že čeká už za dveřmi, protože kdyby zvonil od vchodových dveří, zvuk zvonku by nebyl zdaleka tak drnčivý. Otevřela jsem a najednou tam stál! Na sobě kraťasy, tričko a batoh (pravda, čekala jsem trošku něco elegantnějšího, ale když mi potom vyprávěl o svém víkendu, jeho oblečení jsem se už nedivila). Ihned mě objal, dal pusu a hned začal povídat, že mě rád vidí a že teď dlouho hledal peněženku, kterou nemůže najít. Šli jsme k jeho autu a on ještě pokračoval v hledání, omlouval se, že zdržuje, ale já se spíše usmívala nad faktem, že ho zase vidím a co nevidět se ho budu moci dotknout a dychtila jsem slyšet všechny jeho novinky (naivní zamilovaná holka?).

Na oběd jsme zajeli do Dejvic do Grosseta, dala jsem si tam opět výbornou pizzu a Pavel také. Celou cestu jsme si neustále povídali a já mu visela na rtech. On si mě několikrát schválně natočil, aby se na mě podíval a pokaždé mi řekl, že mi to sluší, nebo že jsem krásná a v jeho očích jsem četla, že to myslí upřímně. To mě hřálo u srdíčka. I během povídání u oběda se na mě z ničeho nic podíval a řekl, že jsem krásná. Já nevěděla kam s očima, co na to říkat. Už jsem se červenala. Ale krásně se to poslouchalo, stále ho slyším ve své hlavě.

Byla jsem pevně rozhodnutá, že budu dělat vše tak, jak to budu cítit. Chtěla jsem rozhodně vědět, proč se mi tak dlouho neozval, proč mi neodepsal a jaký má soukromý život. Dozvěděla jsem se, že měl tříměsíční anabázi se stěhováním a bydlí teprve od začátku roku, poté se zařizoval a měl práci, proto se mi už neozval, protože nevěděl, jak to bude mít. Když to teď tak píšu, je to strašně chabé vysvětlení a já jsem svým způsobem naivní holčička, že mu to beru a nechám od něj líbit. Ovšem už vím co čekat a beru to tak, zatím mě to k němu táhne. Jak se znám, ono to časem odezní.

Během oběda jsme probrali práci, bydlení, dotkli se soukromého života a sliboval mi, že brzy přijede. Řekl mi, že teď lituje a mrzí ho, že nepřijel dříve. Už dokonce i víme, kam příště půjdeme do restaurace. A také mě pozval k sobě, ale že nejdříve přijede on a pak teprve já k němu a ukáže mi městečko kde bydlí. Přála bych si aby to vyšlo, abych s ním strávila celý víkend. Co mi ale přijde zvláštní je, že má přes dva roky přítelkyni, ale nebydlí s ní. Dojíždí za ní jen na víkendy.

U dezertu mi opět zopakoval, že jsem krásná a já to nevydržela a dala mu pusu. To bylo spontánní z mé strany a já se později dozvěděla, že on mě toužil celou dobu políbit.

Po velice příjemné obědě jsme byli opět na cestě zpět ke mně. Jen co nemusel řadit, držel mě za ruku a hladil. Tohle bych vydržela věčně! Přijeli jsme před můj barák, vypnul motor a začali jsme se líbat. Hladil mě ve vlasech, po obličeji, zabořil ruce do mých vlasů a přitáhl si mě k sobě. Líbal mě do vlasů, na krku a mně málem vyskočilo srdce z hrudi, jak zběsile mi tlouklo. Chtěla jsem ho líbat, dívat se mu zblízka do očí, hladit, objímat, tisknout se k němu…on mě laskal na krku, říkal, že stále krásně voním, líbal mě, hladil a já zoufale nechtěla, abych povolila a pozvala ho k sobě. Ale co se mi povedlo a na co jsem hrdá je, že jsem si nehrála na ledovou královnu a řekla jsem mu, že je mi s ním moc dobře a že mi chyběl, když jsme se neviděli. On mi neřekl, že je mu se mnou krásně, ale že jsem mu také chyběla. To byla taková jedna vážnější chvilka, kdy mi to připadalo, že spolu mluvíme a jsme otevření, ale že ještě nenastal správný čas, abychom pokračovali v mluvení dál. Když to vezmu zpětně, tak jsem z něj cítila, jak mě chce, že se mu strašně líbím a přitahuji ho. Bylo to hodně těžké rozhodnutí, ale nahoru k sobě jsem ho nepozvala. Věděla jsem, že by se mi to moc líbilo (ostatně jako vždy s ním), ale nechtěla jsem pak zažít ten opuštěný pocit, že odjede. To pro mě bylo snazší odolat té nutkavé touze cítit ho v sobě.

Těžce jsem se od sebe „odlepili“ a opět odjel. A jak to bude pokračovat? Zase se uvidíme. 🙂

 

 

Sdílení

Leave a Reply