Kolega

V práci se podílím na jednom projektu s kolegou z jiné pobočky. Setkali jsme se poměrně nedávno. Seznámila nás moje kolegyně, která za ním šla něco řešit a mě vzala s sebou, protože jsem v této záležitosti byla právě našim šéfem také zaangažována. Kolega je ve svém oboru poměrně znalec, jak jsem se časem dozvěděla. Ze začátku mi přišel jako obyčejný chlap, takový klidný až laxní, ale po pracovním rozhovoru nad daným projektem mi začal být sympatický. Výjimečně nemyslím sympatický ve smyslu fyzickém, nýbrž u mě získal sympatie jako člověk. Je rozumný, na nic si nehraje, chytrý, má to v hlavě srovnané,… Jedním slovem by se to dalo popsat asi jako „vybouřený“. A ona laxnost, co mi přišla na začátku jako první dojem, je jen odstup od množství práce, která se na něj neustále navaluje. Povídalo se mi s ním moc dobře, rozebírali jsme pozitiva a negativa našeho projektu a kupodivu jsme měli na věc úplně stejný názor. Už dlouho se mi nestalo, abych si s člověkem tak „sedla“. Byla jsem z toho moc mile překvapená, že někdo takový po dlouhé době existuje.

Dnes jsem s ním strávila téměř celý den, kolegyně byla služebně mimo a on za námi přijel do kanceláře. Řešili jsme vývoj projektu a zúčastnili se pohovorů s kandidáty, které pro tento účel vybíráme. Během přestávek jsme řeč plynule stočili na dění ve společnosti, kdy mě kolega stále detailněji zasvěcoval do interních záležitostí. Musím u něj opravdu vzbuzovat pocit důvěry, protože váha a síla těchto informací by se dala klasifikovat jako „přísně tajné“ a v nepovolaných rukách (uších) by mohla vyvolat docela paniku. Ujistila jsem ho, že si vážím projevené důvěry a vše si nechám pro sebe. Jsem opravdu ráda, že mi sděluje informace ze „zákulisí“, protože bych se k ním jinak vůbec nedostala a do budoucna se mě mohou přímo týkat.

Lehce po dvanácté jsem začala mít hlad a zeptala jsem se kolegy, jestli si půjde vyřídit to, o čem se naposledy zmiňoval. „Ne, jedu do Prahy i zítra a budu to mít při cestě“, odpověděl mi. „Co teď?“, napadlo mě. Oběd jsem měla sice s sebou, ale bylo mi trapné před ním jíst a nebo ho nechat jít na oběd samotného. „Tak půjdeme na oběd?“, navrhla jsem a on s radostí přijal. Vybrala jsem příjemnou restauraci, kde výborně vaří. Celou dobu se nám pusy nezastavily, pořád jsme si měli o čem povídat. Za začátku to bylo čistě pracovní, ale zkusila jsem ze zvědavosti zabrousit i na osobní rovinu a kolega se rozpovídal. Vlastně jsme se rozpovídali oba a neustále jsem měla pocit, že mu chci ještě něco říct. To už se mi strašně dlouho nestalo, bylo to navíc tak přirozené! Ovšem jestliže povídání bylo přirozené, když došlo na placení, kolegova suverénní odpověď číšníkovi na přinesený účet „dohromady“ pro mě osobně vůbec přirozená nebyla. Moje důrazné argumenty typu „to nejde“ zůstaly nevyslyšeny a já byla z nastalé situace rudá až na zadku (hm, že by včerejší rudá barva na nehtech měla až takový dopad?). Kolega to ještě korunoval větou „nestává se mi často, abych poobědval v tak příjemné společnosti“ a moje upřímné „děkuji“ s ruměnci ve tvářích kontroval hláškou „rádo se stalo“ a úsměvem. Obvykle nemám problém nechat chlapa za sebe zaplatit, ale v této situaci mi to přišlo jiné a bylo mi trapně.

Po jinak moc příjemném obědě a výborném jídle jsme se přesunuli zpět do kanceláře a pokračovali jsme v rozhovoru v osobní oblasti, kdy jsme si oba navzájem sdělili poměrně neradostná období, která máme za sebou a o to víc mě překvapilo, že nejen v práci si „sedneme“. Ale abychom jen nepovídali, vrátili jsme se s plným nasazením zpět do práce, dokud jsme neměli hotové vše, co jsme si na ten den naplánovali. Při odjezdu mi kolega poděkoval za příjemnou společnost a oběd a já mu popřála šťastnou cestu domů.

Už teď se těším až ho zase uvidím. Ten člověk je mi čím dál více sympatický a já si říkám, že jsem moc ráda, že jsem ho potkala. Ale vím, že je ženatý, má dvě děti a přistupuji tak k němu podle toho.  Navíc – co je v domě, není pro mě.

 

Sdílení

Leave a Reply